91. oddíl Junáka Brno

Akce Krumpáč

9.–12. 12. 2016

Dny se na nás teď mračí. Všude je zima, mokro, ze všech stran na nás útočí předvánoční reklama. Je ideální čas na to zalézt někam do tepla k počítači, či se odklidit někam do teplých krajů. My s Lišáky jsme se rozhodli utéct alespoň na jeden víkend do podzemí.
9. prosince se tedy naše družina sešla v plném počtu, posilněna ještě o sestru Aničku a bratra Marka z 43. oddílu. Všichni po zuby ozbrojení baterkami a teplým oblečením, abychom se nemuseli bát případných trogloditů. Těchto tajemných živočichů bylo všude kolem akce plno a ještě se k nim dostanu. Naším cílem bylo okolí Budišova nad Budišovkou v podhůří Jeseníků, kde je každý kopec prokután břidlicovými doly, štolami a lomy.
Do Čermné ve Slezku jsme dorazili už za tmy, což byl ale živel, který nás měl provázet celý víkend, takže nás to ani v nejmenším nezneklidnilo. Jedince se strachem ze tmy bychom mohli rovnou poslat dalším vlakem zpět. Vydali jsme se tedy k našemu dnešnímu nocovišti, kterým měla být asi pět kilometrů vzdálená Pollakova štola.
Nakonec se ukázalo, že je to vcelku nenápadná díra v zemi odkud vytéká malý potok. Dokonce ani cedulku se zákazem vstupu neměla. Nenechali jsme se ale odradit a udělali jsme dobře. Jen naše ložnice se nacházela přes kilometr v hlubinách hory a důl toho nabízel ještě mnohem víc. Prozkoumávání dolu nám vydrželo až do pozdních nočních hodin.
Objevili jsme mnoho chodeb a sálů i mnohem zajímavějších věcí. Srdce na stěně z roku 1929, sál s kamennými sekerami visícími ze stropu, závaly, kamennou televizi a v neposlední řadě také cestu zpět. Během toho všeho jsme se také začínali dozvídat, co jsou to vlastně ti trogloditi. Jedná se vlastně o vědecký název pro živočichy, kteří tráví celý svůj život pod zemí. My jsme objevili pouze několik nudných trogloditních hub, ale kdo ví, jestli nás celou dobu nepozoroval třeba balrog…
Ráno nás probudila tma. Tedy tak poetické to nebylo, byl to Prknův budík, ale tma byla stejně. Konstatovali jsme, že jsme zažili i pohodlnější postele, než břidlicové a že Jankovo „ze stropu kapat nebude“ má jisté mezery. Přes všechno pohodlí dolu se nám ale chtělo ven, takže snídani jsme už snědli za denního světla.
Jelikož jsme nenašli cestu do dalších štol podzemím, čekala nás cesta po opačné straně zemského pláště. Oběd jsme snědli na velké haldě materiálu ze štol, do kterých jsme se bohužel nedostali kvůli skoro stejně velkým haldám odpadků. Dalšího setkání s tmou jsme se dočkali při hře na troglodity. Byl to hra vcelku jednoduchá. Došli jsme na konec jedné kratší štoly a tam jsme si řekli, že zhasneme světla a půjdeme zpátky. Podařilo se, ale trogloditem by asi nikdo z nás být nechtěl.
Následně jsme se chtěli odpoutat od značky a stylem „krosnem to tam k tomu kopci“ si zkrátit cestu. Dopadlo to zcela přirozeně a to tak, že jsme si cestu prodloužili. Přece jen jsme ale dorazili do údolí, kde měl být srub, v kterém jsme měli přespat.
To, jak jsme ho hledali, ale připomínalo velmi špatně organizovanou orientační hru. Základem bylo chybné lokalizování naší polohy o několik set metrů a následných několik špatných stop. Nakonec jsme srub přece jen našli. Třešničkou na dortu bylo to, že byl pro nás, protože jsme nebyli úplně zoufalí, neobyvatelný. Díry ve střeše, nepořádek… Rozhodli jsme se tedy využít samozvané skautské ubytovny jménem Terasa nějaké chaty v chatové osadě. Ta nakonec splnila naše požadavky dostatečně.
Ráno nás probudilo pro změnu světlo, což bylo příjemné a zima, což příjemné nebylo. Plánovali jsme ještě spoustu věcí přede mší v půl jedenácté, ale slunce asi nebudilo dostatečně brzo, protože jsme tam stihli tak akorát dojít. Poznali jsme, jak odlišné od Brna jsou vysídlené Sudety. Kostel s vysekanými elektrickými rozvody, do dvou metrů bez omítky… A lidu bylo na mši tolik, že nás deset tvořilo většinu. Přesto jsme ale celým srdcem poděkovali za Boží ochranu, které tak rozmařile využíváme.
Před odjezdem jsme měli naplánovanou ještě poslední návštěvu podzemí. Tou měl být podzemní lom Woodboys. Ten nebyl sice tak spletitý jako Pollakova štola, ale uchvátil nás svými vysokými dómy a hlubokým jezerem, které lákalo Prkna s Jankem k plavání padesátky. Své schopnosti ale nepředvedli, protože se vymluvili na nedostatek času.
Pak jsme již jen pohodovým tempem došli do Budišova nad Budišovkou na zpáteční vlak. Zvládli jsme to bez nehody a večer jsme byli již zase v Brně.
Běžná víkendovka by v tuto chvíli končila, ale to bychom nebyli Lišáci, abychom neměli ještě něco extra. Zřejmě jsme si přivezli nějakého cizopasného troglodita, jelikož osm z deseti účastníků postihla jakási záhadná choroba. Pracovní název je Syndrom Lišácké víkedovky (SLV) a je prudce infekční.

Petr Hanák

Novější zápis: Cesta Jelenů pro Betlémské světlo do Vídně (10. 12. 2016)
Starší zápis: Mikulášská schůzka Hnědé šestky (5. 12. 2016)